Pokud bychom chtěli někde hledat opravdové pralesy s velmi dlouhou kontinuitou až někam do středního holocénu, byly by to nejspíše suťové lesy na prudkých, nedostupných svazích.
Období mezi kolapsem keltské (laténské) civilizace na přelomu starého a nového letopočtu a vznikem prvních historických státních útvarů na našem území v 9. a 10. století n. l. je dobou relativního úpadku kulturní krajiny a tím pádem dobou všeobecného návratu lesa. Jde o poměrně výjimečný úsek dlouhé historie, kdy můžeme počítat s lidmi poměrně málo ovlivněnou dřevinnou skladbou – ovšem s dávným kulturním vtiskem – nejen v nížinách, ale též na horách. Navíc v klimatických podmínkách, které víceméně odpovídají dnešku.
Celý článek najdete zde
