Před nedávnem byl v Českokrumlovském deníku uveřejněn snímek, který mne šokoval. Pohled na usychající les nad Plešným jezerem napadený kůrovcem byl úděsný.
Stromy tam umírají vestoje. Je to smutný pohled. Varující. Apokalyptický. O tom, že tenhle malý brouček dokáže v takovém rozsahu postupně devastovat Šumavu, není, jak vidno, pochyb.
Zejména lidé, kteří se tam narodili a dosud žijí a kterým osud tohoto krásného koutu naší vlasti není lhostejný, si pokládají otázku, proč se už konečně nezakročí, aby se kůrovcová pandemie dále nešířila. Cítí odpovědnost před svými předky.
A nejen oni. Také návštěvníci Šumavy a turisté kroutí nechápavě hlavou, co se tady děje, co se dopustilo. Jim i dalším občanům není osud tamních lesů lhostejný. Je to národní bohatství. Patří nám všem. Sdružení šumavských obcí již delší dobu usiluje, aby došlo k nápravě, zabránilo se dalším škodám.
Tvrzení těch ekologů, zejména Správy národního parku Šumava podporované ministerstvem životního prostředí, že příroda si pomůže sama a je tedy třeba ponechat les přirozenému vývoji, považuji za této kalamitní situace za nesmyslné.
