První fialky u šumavských lesů svou přítomností probouzí ještě pospávající trsy trávy a svou vůní do širokého okolí oznamují hmyzu, že je čas opustit své broučí sídla. Vrací se opět teplo a štědrou rukou rozsévajíc z přehojného klínu svého kvítí barev nejkrásnějších a vůně líbezné, mluví k nám každou travičkou, každým kvítkem, ano každým lístečkem.
Věčně mladistvá příroda mluvila prvotnímu člověku jako dítku na klíně svém, a on jí rozuměl a v stálé památce choval význam té řeči tajemné. Fialku plnou něžnosti a poezie opěvuje již neznámé vřelé srdce české v cituplné „Kytici z viol a růží“. Představte si prosluněný kraj šumavského lesa, možná i paseku, prostě místo, kde když dosednete, tak na měkce poskládané vrstvy starého jehličí, které znějí dutě, kde se sluní odhalené kořeny a pryskyřice na nich zasychá v maličké krystalky. K tomu se přidává vůně bylin a dokonce i fialek, což je vlastně fantazijní koláž přírody. Je to dokonalá lesní vůně, silná a opojná, nepřislazená, nic městského v ní není.
Celý článek najdete zde
