Kdyby jen Karel Klostermann tušil, že šumavský les znovu naroste a kůrovcová kalamita se bude po více než sto letech opakovat! Co by asi napsal o současném Národním parku Šumava, ekologických aktivistech, byrokratech, a o morálce těch, kdo na tom zbohatli?
„Kdo přišel v letech 1872 až 1874 do našich šumavských hor, tomu musily býti nápadný strašlivé spousty tohoto hrozného lesního řádění. Zelené a temné stály tu dnes nádherné smrky: tu počalo jehličí na špičkách červenati, nejprv nahoře, pak ponenáhlu stále doleji. Na konec zčervenalo všechno jehličí a počalo opadávati. Pokud oko sahalo, celé porosty, staré i mladé, všecko dostalo tuto osudnou rezivou barvu, i zelený mech, který byl spadlým jehličím doslovně pohřben... polehly hvozdy nebetyčné – již nevstanou. Leží pně dosud na mnohých místech, ježto nebylo lze je odstraniti. Když se dal po dvou, třech letech kůrovec do mrtvol i do zbylých živoucích, oloupali s nich dřevorubci kůru a oloupanou spálili. Ohně, které tenkrát všude hořely, byly panychidou, kterou člověk zhynulému lesu ustrojil.“
Celý článek najdete zde
