„Nenasytnost lidská větším je nepřítelem Šumavy než vichřice, kůrovec, chlad a vlhko, zde ve slatích a hvozdech je nutný zápas krom s živly i s bohem dvounohým, pomáhajícím prý lesům v zápase s následky katastrof."
(Josef Váchal: Šumava umírající a romantická)
...„Kdo přišel v letech 1872 až 1874 do našich hor, tomu musily býti nápadné strašlivé spousty tohoto hrozného lesního řádění. Zelené a temné stály tu dnes nádherné smrky: tu počalo jehličí na špičkách červenati, nejprv nahoře, pak ponenáhlu stále doleji. Na konec zčervenalo všechno jehličí a počalo opadávati. Pokud oko sahalo, celé porosty, staré i mladé, všecko dostalo tuto osudnou rezivou barvu, i zelený mech, který byl spadlým jehličím doslovně pohřben.“...
Celý článek najdete zde
